27.2. 2002 – 14.3. 2002

Úvod
Je to asi zvláštní, ale úvod píšu až dnes – 15.3.02 – poté, co jsem dopsal deník, takže už máme všechno za sebou. Budu se ale snažit být tím vším neovlivněn, i když to půjde těžko a radši proto úvod zkrátím na minimum. Takže proč Egypt? Původně jsem chtěl letět s Rady (Pavla jasně naznačila, ať s ní nepočítám) na Filipíny. Když ale GTS zveřejnilo nabídku Manila tam chyběla. Vybrali jsme proto náhradní destinaci – Singapur s tím, že přejedeme do Malajsie. Když to ovšem Rady řekla doma, přišla nečekaná reakce od její maminky a Radka byla rázem mimo hru – to bylo pondělí 11.2.. Ve středu jsem byl pevně rozhodnutej, že letím sám do Bombaje, už jsem měl batoh na zádech a šel na autobus, když mě mamka prosila, ať to nedělám. Předtím už jsem obvolal několik lidí, ale nikdo nemohl. Nejvíc byl nalomenej Pavel, ale ten opravdu nemohl. No a tak mě najednou napadlo brnknout Janě. Možná trochu zvrhlej nápad, ale můj život se poslední dobou přece víceméně zvrhává. Singapur a Bombaj mi sice zamítla, i Čínská zeď nezabrala, což jsem pochopil – nemá žádné očkování, ale když jsem se nevzdal a četl jí nabídku, zaujal ji Egypt. No, a bylo to. Jel jsem teda rezervovat letenky, udělal si dvakrát výlet do Prahy kvůli vízu a jede se. Dál už vlastně není ani moc co do úvodu napsat a protože ho píšu až po návratu, přijde mi stejně nezajímavej.

Rosnice 26.2.2002
I když v nadpise je údaj Rosnice 26.2. ve skutečnosti je už 27.2. a sedím v Praze na vlakovém nádraží v Holešovicích. Nicméně už včera se stalo pár zajímavých věcí, které bych nerad zapomněl a protože souvisejí s naší cestou, zaznamenám je. Ačkoliv je pravda, že většinu věcí, které jsem plánoval vzít s sebou jsem měl už připravené na koberci, chtěl jsem si ověřit svou teorii, totiž že na cestu se dá batoh sbalit za 10 minut. Trvalo mi to nakonec minut šest, ale zdali je má teorie správná zjistím až zhruba za dva týdny. Zatím jsem pořád pevně přesvědčenej o tom, že mám všechno a doufám, že mi to vydrží i nadále. Sbaleno jsem teda už měl a chybělo už jen to poslední – nechat se ostříhat. Nakonec strojek vyfasovala mamka a to i s nástavcem 12 mm. Když mi po chvilce řekla, že je to hotový, šel jsem se mrknout do zrcadla. Asi mě postihla slepota z cestovní horečky (kterou sice ani teď ještě nemám), ale žádný rozdíl mezi tím, co jsem měl na hlavě před stříháním, jsem neviděl. Mamka se naštvala a se slovy: „Jak chceš !!!“ sama změnila nástavec z 12 na 9 mm, což ty, kteří ji znají určitě překvapí, neboť kdykoliv mám vlasy kratší než 2 cm tvrdí, že vypadám jak trestanec (hodně lidí s ní souhlasí). Asi v půlce stříhání nějak podezřele bouchlo ve strojku a vypadly pojistky. Ty se sice podařilo nahodit, nikoli však strojek. Nezbývalo nic než vzít nůžky a dostříhat mě ručně. Já jsem s výsledkem spokojen, jen se bojím, aby se Arabům při pohledu na mě neplašili velbloudi. No, uvidíme.

Praha středa 27.2. 2002
Ačkoliv jsem na titulní stranu napsal Egypt 2002 27.2. – 14.3. pravdou je, že do Káhiry přiletíme ve skutečnosti až brzy ráno 28.2.. Dnešek pro mě začal podobně jako každý jiný den. Ráno jsem šel naložit s bráškou 500 kg sazečky do auta, odkryl jsem pařeniště, nakrmil slepice, psy a pak i sebe. Potom už jsem si nahodil batoh na záda a vyrazil k autobusu. V Praze jsem byl v 10,00. Coural jsem se po městě, navštívil kolegu Forzajta v jeho rezidenci, poobědval s novou spřízněnou duší, která v sobotu odlétá do Venezuely a je vděčná za každou informaci a teď (15,30) sedím na nádraží a čekám, až přijede můj spoluputovník pro následující dva týdny. ... Po šťastném shledání a seznámení se s Jirkou jsme se vydali tramvají do Dejvic. Tam už netrpělivě čekala Rady. Jana nám dala svůj bágl a jela doprovodit svou drahou polovičku na Florenc k autobusu.